Pan Svěrák je lhář. A nebo úspěšný mystifikátor. Pominu li frašku, že si udělá ze slovní hříčky byznys a chce za to vybírat, tak s příjemnou tváří si přisvojí věc (slovní obrat), který mu nepatří.

Jak skutečně vznikl název metelesku (metalesku) blesku?

Na začátku minulého století  napsal Pergaud Louis (*22.01.1882 - †08.04.1915) knížku Knoflíková válka. V roce 1962 byl natočen film. Ti kluci chodívali buď bosky, nebo měli boty, které se i zde používaly. Říkalo se jim "křusky". (Nevím, zda je to v černobílém filmu vidět. Mělo by být) To slovo později proslavil i Ivan Mládek sloganem "Křusky, co nosej Rusky"...  Název těchto bot byl odvozen od daru, který pro kluky tyto boty měly a každý je toužil mít. A kolem roku 1900 je mohly mít jen děti majetných!

Nádherně totiž "křusaly", neboli vydávali zvuk jako třesknutí z pistole a v době, kdy hračky byly něco jako Fata Morgana, byly tyto boty jako boží zázrak. Ba co víc? Ty křusky uměly ještě další věc: šlehaly od nich jiskry! Umíte si představit tu nádheru a závist mezi kluky, jejichž rodiče na ně neměli a museli chodit bosi? Žádné baterie nebyly, natož světelné hračky!

A pro mladší: ten zázrak žádným zázrakem nebyl. Světelné efekty se dělaly večer tak, že se vzaly dva žulové kameny a "křesaly" se o sebe. Jiskry večer, to byla nádhera. A toto docílily i křusky, pokud se v nich chodilo po kamenech. Chodníky, kde byly hlazené dlažební kostky či "kočičí hlavy", ze kterých byly původně stavěny silnice, když nikdo asfalt neznal, nebyly ono. Zato ty velké hranaté, to byla nádhera. To se křusalo o sto šest. Na ty kožené boty, dnes se dají přirovnat nízkým kanadám, byly dávány na špičky kovové podkovičky. Jako dnes na stepování. Na Praze 4 v ulici Na Pankráci , co jezdil trolejbus, byl nějaký pan Šnábl. A ten dělal klukům zázraky. (Poslední soukromý obuvník za komunistů na Praze 4) ) Ten tyto podkovičky uměl pevně dát i na paty. A to byl ten zázrak. Když se běželo večer po dlažebních nehlazených, žulových kostkách, každý si to metal či metelil jako blesk. A samozřejmě když jsme potom seděli na zídce v ulici Na Veselí a "mluvili cizí řeči" a nejohnivější kluky, kteří krásně křusali, jsme uctívali. Ale než dlouhé "metelil si to jak blesk" či metal si to jako blesk, jsme používali "cizojazyčné slovo "Metelesku blesku" a byli jsme na to hrdí. Stejně tak jako Hrome blesku apod... To, o čem píši, bylo v době od války 1945 až do roku asi 1965. Pak už u nás křusky zmizely. Pouze Rusové je nosili ještě dlouho po.

Film Marečku, podejte mi pero byl natočen a spuštěn 1.10,1976! Možná Smoljak změnil K na C. Nevím.

Zda a v jaké podobě s jakým podtextem to bylo i na Moravě či jinde také nevím. Ale jedno vím jistě: z nenažraného Svěráka se mi dělá špatně. A napsat to hezky neumím.