Vzhledem k tomu, že nás spojuje s panem Haasem stejný osud, či podobné myšlenky, je zde uveřejněn celý text ukončení členství v ODS.

ODS Region Praha,
Filip Humplík,
předseda regionu Praha
 
Ing. Arch. Martin Valovič,
 předseda místního sdružení ODS Praha 10, Vinice
 
Praha, 15.2.2015
 
Vážení,
 
s lítostí vám oznamuji, že vzhledem k tomu, že mé svědomí mi nedovoluje smířit se s některými politickými postoji ODS, rozhodl jsem se ukončit mé členství.
Vzhledem k tomu, že má oblastní kancelář není funkční, oznamuji své vystoupení z ODS touto cestou.

Členem ODS jsem byl téměř od jejího založení, stal jsem se jím krátce po návratu z exilu a po Hostivařském sněmu. V ODS jsem byl aktivním členem, pracoval jsem v ODS Praha 10, a několik měsíců po vstupu jsem byl zvolen předsedou oblasti a členem tehdejší pražské "Regionální rady".

Byl jsem poradcem ministrů ODS a prosazoval jsem principy, zásady a program ODS. Nebylo to těžké, souhlasil jsem s nimi, sdílel jsem jejich myšlenky a pomáhal je v místech mého působení uplatňovat.
 
Přerušil jsem své členství návratem do Kanady a USA krátce před "Sarajevem". Po svém definitivním návratu do vlasti, jsem pracoval jako poradce prezidenta republiky Václava Klause a později premiéra Mirka Topolánka.
 
Často jsem svými články a analýzami kritizoval slepou politiku ODS, jejíž vedení zcela ignorovalo dlouholetý masivní úbytek voličů, a která se stala se zapouzdřenou enklávou dlouhodobých funkcionářů, až do míry, kdy se zdála být soudobou českou kopií bývalého Moskevského Politbyra a odchylovala se v praxi od svých programových zásad. Přesto jsem ODS po celou dobu obhajoval, věřil jsem, že najde sílu se vypořádat se svými problémy a zvrátí ničivý trend ztráty voličské důvěry. Bohužel se tak nestalo.
 
Členem ODS jsem se znovu stal, když na tom byla nejhůře, krátce před posledními sněmovními volbami. Stal jsem se jím proto,že jsem považoval za svou povinnost ODS aktivně pomáhat, měl jsem důvěru v lidi, kteří prosazovali změny a dávali naději na obrat. Vývoj od posledních volem ve mně zanechává smíšené pocity. Na jedné straně vidím faktické změny, pohyb a snahu o změnu. Na druhé straně vidím pokračování sebedestrukčních trendů - uzavřenost, snahu problémy neřešit ale "ustát".
 
Do dnešního dne ODS neudělala to, co udělá jakákoliv solidní firma, nebo organizace, která je v nesnázích a hrozí jí zánik. Neudělala a nemá v úmyslu udělat solidní, profesionální a objektivní analýzu toho, co zavinilo její pomalý sestup z pozice největší strany v republice do strany, která dnes pokládá za úspěch zvolení 16 poslanců v dvousetčlenné sněmovně a jednoho europoslance. ODS ztratila mezi roky 2006 a 2013 jeden a půl milionu voličů. Nikoho ve vedení ODS no nijak nevzrušovalo, po každých volbách vedení oznámilo, že "problémy ODS jsou věcí minulosti" a "musíme se semknout". To bylo hlavním tématem mé kritiky prakticky od začátku této ignorované krize.
 
Bohužel vidím, přes snahu jednotlivců a mnoha skupin v ODS, zcela očividné pokračování sebevražedné politiky, vedle již zmíněné předem zamítnuté analýzy příčin krize ODS, vidím snahu diskuzi o minulost spíše bránit. "Žádné sebemrskačství", "nedívejme se dozadu, musíme hledět kupředu" a staré známé "musíme se semknout" a "problémy ODS jsou věcí minulosti".
 
Nejsou. Problémy trvají - důvěra veřejnosti je ještě menší, než byla na podzim 2013 v době sněmovních voleb. Dnes se ODS neodpoutala ode dna, v průzkumech se pohybuje na hranici volitelnosti a stále se snaží problém neřešit, ale "ustát". A hlavně zabránit tomu, aby se o ODS a její renesanci mluvilo - mohlo ba to zřejmě podle vedení ODS uškodit, mohly by při tom vylézt na světlo některé nechtěné věci. Marně se snažím ODS upozornit, že nelze takto postupovat, že před "nechtěnými věcmi" z minulosti se ODS neschová, že je naopak nutné o nich mluvit a ukazovat veřejnosti jak se s nimi ODS vyrovnává.  Hlavním problémem ODS, od kterého se odvíjí všechny ostatní, je ztráta důvěry. Domnívat se, že ODS může do příštích voleb zavřít okna, před veřejností tajit skutečné a reálné změny, aby při tom nevyplavalo, proč jsou ty změny potřebné, je strašnou chybou. Jestli se vedení domnívá, že před příští mi volbami na začátku kampaně ta uzavřená okna otevře a předseda, nebo celé gremium veřejnosti na tiskové konferenci sdělí, že "už jsme se změnili, teď jsme ta nová ODS a už nám můžete věřit a volit nás" budou zklamáni - bude to možná poslední den ODS. Jediné co voliči řeknou bude, že to slyšeli po každé od roku 2006 a jediný rozdíl je, že nám to tehdy říkali pár týdnů po volbách a vám to trvalo čtyři roky - asi máte ještě delší vedení, než měli vaší předchůdci.
 
To vše jsem napsal a řekl mnohokrát, marně, ale ne úplně marně a nebylo by to samo důvodem mého vystoupení z ODS. Jak ve vedení ODS v regionu, tak na nejvyšší úrovni jsem našel lidi, kteří se se mnou ve většině shodují a chtějí změnu. A stále doufám, že včas toto mínění převládne.   
 
K mému rozhodnutí mně vede speciálně postoj ODS k Ukrajinské krizi. Mohu uvést mnoho příkladů chyb ODS, ale uvedu jen některá fakta, která jsou zřejmá a nevyvratitelná a pro jejich pochopení nemusí člověk být historikem a politologem, stačí se vrátit se k událostem, které ilustrují proč jsem k tomuto rozhodnutí dospěl.
 
Vraťme se k událostem roku 2013.
 
Již na jaře 2013 žádalo Rusko meeting mezi Ukrajinou, EU a Ruskem k otázce řešení Ukrajinského dluhu. EU to odmítla. A zesílila úsilí o urychlení vstupu do EU. 24. června 2013 byl v Lucembursku podepsán dokument "EU - Ukraine Association Agenda to prepare and facilitate the implementation of the Association Agreement". a začal silný nátlak na Janukovyčovu vládu k přijetí podmínek asociační dohody a jejímu podpisu. Nevím a nebudu spekulovat proč takový nátlak - Ukrajina ai vzdáleně nesplňovala kriteria EU pro přijetí ani jako přidružený člen a Evropská Unie nebyla připravena asistovat v řešení Ukrajinských problémů. O tom svědčí další mezník událostí roku 2013. Ukrajina potřebovala v té době asi 15 miliard dolarů pro to, aby se mohla zbavit nejvíce naléhavých dluhů a začít s nejnutnějšími ekonomickými reformami a dalších 20 miliard pro nejbližší dvouleté období. Evropská unie v návrhu asociační dohody nabídla směšnou částku 180 milionů dolarů,  na poslední chvíli zdviženou na 827 millionů, a vágní nabídkou 1 miliardy Euro přes MMF. Asociační dohoda podle návrhu EU, by navíc znamenala na Ukrajině, jejímž největším obchodním partnerem bylo Rusko, zavedení dvou zcela rozdílných celních tarifů, což by znamenalo, že se stane levným překladištěm evropského zboží pro Rusko, které by ztrácelo miliardy na celních poplatcích a čelilo levnému dovozu z Evropy a drahému vývozu do Evropy. S tím Rusko pochopitelně nemohlo souhlasit. Pro Ukrajinu by to navíc znamenalo, že se stane odbytištěm laciného evropského zboží, což by hrozilo jejím místním výrobcům a sama, protože Ukrajinské výrobky by ještě dlouho nemohly splňovat přísné evropské normy a požadavky, by přišlo o největší odbytiště svých výrobků (Exort do Ruska byl asi čtvrtinou celkového exportu Ukrajiny).
 
Není pravdou, že Janukovyč asociační dohodu odmítl.  Naopak, Janukovyč, který měl už na stole ruský návrh obchodní dohody, který sliboval půjčku ve výši 15 miliard amerických dolarů a snížení ceny Ruského plynu ze zhruba necelých 400 dolarů za kubický metr, na 268 dolarů rozhovory nezastavil..
Janukovyč dohodu s EU neodmítl, ale ve světle ruské nabídky požádal o další jednání. Evropská Unite neodpověděla až do prosince 2013, kdy to byla ona, kdo jednání zastavil. Mezitím, vlastně již od léta začaly v Kyjevě demonstrace na Majdanu. Měly dva cíle, podpis dohody s Evroskou unií, od níž si demonstrující očekávali ekonomickou pomoc, větší demokracii, pomoc v ukončení korupce a pomoc v ukončení nadvlády ukrajinských oligarchů. Demonstrace pokračovaly během podzimu a nabývaly na velikosti. Téměř zároveň s odmítnutím asociační dohody se stala podivná věc - demonstrace se rapidně změnily. V jejich čele se náhle objevila podivná individua a režii převzaly pochybné neonacistické strany - Svoboda Oleha Tahnyboka a  Pravý sektor. Bylo to zřejmé ještě dříve než si toho povšimla dokonce i Česká televize, která si ve svých zprávách všimla o koho v osobě Oleha Tahnyboka jde: "Za tímto jménem se přitom skrývá další silně nacionální článek opozice - lídr sněmovní frakce Svoboda, v očích Pravého sektoru příliš "konformního" a "liberálního" hnutí. Právě Ťahnybok přitom v politice slavil úspěch jako samozvaný "ochránce" ukrajinské kultury – včetně jazykových a etnických souvislostí. Za výrazně xenofobní projevy na veřejnosti už byl ostatně před deseti lety dokonce stíhán."
 
Nedá se říci, že by ODS o pozadí ukrajinského nacionalismu nevěděla. Před ukrajinským extrémním nacionalismem varoval i Evropský parlament (cituji z jeho usnesení:
 
European Parliament resolution of 13 December 2012 on the situation in Ukraine 2012/2889(RSP)
 
8.  Is concerned about the rising nationalistic sentiment in Ukraine, expressed in support for the Svoboda Party, which, as a result, is one of the two new parties to enter the Verkhovna Rada; recalls that racist, anti-Semitic and xenophobic views go against the EU’s fundamental values and principles and therefore appeals to pro-democratic parties in the Verkhovna Rada not to associate with, endorse or form coalitions with this party;
 
8. Je znepokojen vzestupem nacionalistických nálad na Ukrajině, vyjádřených podporou pro stranu Svoboda, jejichž výsledkem je tato strana jednou ze dvou nových stran ve Vrcholné radě (Ukrajinský parlament), připomíná její rasistické, antisemitské a xenofóbní názory, které jsou v protikladu k fundamentální hodnotám a principům EU a proto vyzývá prodemokratické strany ve Vrcholné radě aby s touto stranou nespolupracovaly na nevytvářely s ní koalice.
 
A to mně přivádí k tomu druhému z neonacistické dvojice, Pravému sektoru. Obě strany jsou jednovaječnými dvojčaty, obě vznikly na půdorysu spojení neonacistické Sociálně Nacionální Strany Ukrajiny a dalších vyhroceně a otevřeně neonacistických uskupení, jako "Trident". Jsou propojeny personálně, obě strany například zakládal Oleh Tahnybok.
 
Evropa i my jsme věděli o tom, co tyto strany reprezentují a jakou hrozbou jsou pro Ukrajinskou demokracii. V době kdy Evropský parlament přijal rezoluci varující před spoluprácí a koalicemi s neonacistickými ukrajinskými stranami, měla ODS v Evropském parlamentu 9 zástupců.Jeden z nich, Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu i dnes.
 
Přesto se ODS v době demonstrací na Majdanu a nikdy potom, od těchto stran a jejich známých osobností nedistancovala. Nechala bez povšimnutí to, že převzaly kontrolu demonstrace, že převzaly její "ozbrojenou bezpečnost".
 
Nechala bez povšimnutí to, jak se demonstrace proti prezidentu Ukrajiny změnily z demokratického protestu proti zkorumpované vládě na volání po jejím svržení a jak toto volání bylo podporováno přímou účastí zahraničních státníků a politiků, amerických senátorů, evropských ministrů a vrcholných zástupců Evropské Unie. Byla by ODS takto zticha, kdyby vypukly protivládní demonstrace v Praze na Václavském náměstí, kdyby demonstranti a kdyby se jich zúčastnili zahraniční "hosté" jako se stalo na Majdanu a vokálně potvrzovali svou podporu požadavku demonstrantů na svržení naší vlády? 
 
ODS mlčela i tehdy, kdy prezident Janukovyč a zástupci Majdanu, Kličko a Tahnybok dospěli k dohodě, ve které Janukovyč přijal všechny jejich požadavky. Garanty dohody byli velvyslanci Německa, Francie a Polska. Dohoda měla trvání jen několika hodin - opozice si ji nechali "neschválit" demonstranty na Majdanu a parlament, Vrcholna rada se stal dějištěm státního puče. Prezident byl bez ohledu na předepsané ústavní postupy "sesazen" a z parlamentu byly doslova fyzicky vyhnáni zástupci východních regionů. V nové, "pomajdanové" vládě, Vrcholná rada nenalezla místo pro jejich zástupce a přijímala retroaktivní změny ústavy a zákonů, které měly "legalizovat" puč. Evropská unie, jejíž zástupci měli být garanty dohody prezidenta a opozice to přivítali s nadšením - a s nimi i naše vláda a ODS.
 
Ani když se v našem parlamentu projednávala otázka ohrožených krajanů, Volyňských Čechů, se nenalezl jediný poslanec ODS, který by je podpořil. Naprosto necitlivě a přímo odpudivě se zachovala ke krajanům, jimž může Česká republika děkovat za pomoc v době pro nás nejtěžší, za druhé světové války. Tehdy se Volyňští Češi dobrovolně hlásili do východní Československé armády, kde tvořili ve skutečnosti její největších národnostní skupinu. Připojovali se dobrovolně k boji za vlast, kterou většina z nich v životě na vlastní oči nespatřila a kterou více než tisíc z nich nespatřili ani potom, protože v boji za její osvobození padli. ODS je nedokázala podpořit ani tehdy, ani nikdy potom. Jen, jako ostatně vždy, "bezvýhradně podpořila vládu". Zachovala se zbaběle a hanebně.
 
ODS mlčela když Ukrajinská vláda nikdy nesplnila slib vyšetřit střelbu na Majdanu, jak slíbila potom, co se její počáteční výklad ve světle nových skutečností stal neudržitelným právě pro dokumentovanou účast neonacistů z Pravého sektoru, kteří, pod velením Andrije Porubije a Dmytro Jaroše nejen že nebyli vyšetřováni (žádné vyšetřován í se nikdy nekonalo, je podivné, když se dodnes oháníme obětmi Majdanské střelby, ale nezajímá nás, kdo je pachatelem a naopak spolupracujeme těmi, kdo jsou v případě mezi předními podezřelými). Totéž platí o vraždění v Domě Odborů v Oděse v Květnu. Přes množství věrohodných indicií a přes sliby Kyjevské vlády případ vyšetřit, je ODS spkojena - její spojenectví s režimem nesmí ohrozit ani známka problému a tak ODS problém nevidí. V kriminalistice se tomu anglicky říká "complicity",  "souhlas" či "napomáhání" trestnému činu. Ve slovníku ODS je to pragmatická politika - odsoudíme násilí, velmi obecně a opatrně a dál spolupracujeme s pravděpodobnými pachateli.
 
Od doby Majdanu se změnilo leccos. Z hrozby obččanské války, před kterou jsem loni v zimě varoval, se stala zcela otevřená válka. Nacisté, proti kterým jsem varoval, se stali díky podpoře jejich ozbrojených stranických útvarů nejsilnější mocenská složka v zemi, již dlouho drží vládu pevně pod krkem. Dovolilii jsme jim, svým mlčením a tichým souhlasem, za Západní prostředky vytvořit, organizovat, vyzbrojit a vycvičit stranické jednotky vojensko-politického hnutí Pravého sektoru, ekvivalenty německých nacistických SA a SS a našich Lidových milicí. Mlčeli jsme a "bezvýhradně podporovali" vraždění tisíců Ukrajinců, bojovníků na obou stranách občanské války a civilistů. Mlčeli jsme, když rostl počet bombardováním raketami, děly a letadly vlastní vlády, ze svých domovů vyhnaných téměř dvou milionů Ukrajinců. To vše bez jediné sebereflexe, spokojeni sami se sebou.
 
Kolegové, se kterými jsem o problému hovořil, namítali, že je to nutné. Musíme stát na straně napadeného a agresorem je Rusko, které samo za vše strašné, co se na Ukrajině stalo, nese odpovědnost. Ukrajina je obětí ruské agrese a podporovat ji musíme, protože jde o princip územní celistvosti státu.
Nevěřím, nemohu věřit tomuto argumentu ani na vteřinu. O občanské válce bylo rozhodnuto dlouho před obsazením Krymu, bylo o ní rozhodnuto, když jsme dovolili převzít kontrolu nad Ukrajinou nacistů, měsíce před událostmi na Krymu. V době, kdy Rusko bylo jen sekundárním hráčem v době, kdy EU jednala s Janukovyčovou vládou o asociační dohodě jako s věrohodným parterem jeden den, a jednali s nacisty o jeho svržení druhý den. Bylo o ní rozhodnuto, když bez jediného protestu západních partnerů byla pošlapána  jimi sepsaná dohoda, která ji mohla zabránit. Bylo o ní rozhodnuto, když beze slova protestu západních partnerů byla pošlapána Ukrajinská ústava a z parlamentu vyhnáni zástupci rusky mluvící Ukrajiny. Bylo o ní rozhodnuto, když v nové "pomajdanové" vládě, v níž se nenašlo místo pro zástupce rusky mluvících Ukrajinců se nalezla místa pro ukrajinské nacisty, shodou okolností v klíčových mocenských složkách státu, v Radě národní obrany, jíž podle Ukrajinské ústavy podléhají všechny silové složky, armáda, vnitro a policie, v Generální prokuratuře. A když první, co nová vláda a neonacisté ve Vrcholné radě prosadili, byl jazykový zákon, který odebral status úředního jazyka ruštině.
 
To vše se stalo ještě před Krymem. Takže neplatí, že válku zavinil Putin, krizi zavinil Putin, nepřátelství největších skupin Ukrajinců zavinil Putin.
 
Zavinili jsme to, spolu s námi dosazenými nacisty a jimi ovládanou Kyjevskou vládou, my, její mlčící a spolupracující partneři, my Západ, my Česká republika, my ODS. A my, jednotlivci, kteří jsme mlčeli.    
 
Od samého začátku jsme prosazovali kurs, který nemohl vést jinam než k válce. Nezastavili jsme a nezamysleli jsme v momentech, ve kterých se ten kurs mohl ještě zvrátit či zastavit. Slepě jsme se hnali za chimérou Ukrajinské demokracie, která se nám každým naším chybným krokem vzdalovala, zapomněli jsme, co měly být naše cíle a bezcílně jsme opakovali tytéž chyby znovu a znovu, přidávali k nim nové a ODS byla po celou tu dobu mlčícím a spolupracujícím partnerem vlády, kterou po celou dobu "bezvýhradně podporovala".
 
Výsledkem je Ukrajina, která místo vlády ovlivňované oligarchy má vládu, ve které oligarchové přímo vládnou  a ti největší mají vlastní armády.
 
Výsledkem je Ukrajina, která má méně demokracie, než měla vláda, kterou jsme pomohli svrhnout.
 
Výsledkem je Ukrajina, ve které jsme v temných močálech historie probudili monstrum nacismu, které dnes už ovládá Ukrajinu, pomohli jsme nastolit nacisty podporovaný a udržovaný režim ve ve velké evropské zemi, vzdálené od nás méně, než je vzdálenost z Ostravy do Plzně.
 
Výsledkem je Ukrajina, jejíž zadlužení je mnohonásobně vyšší, než bylo před naším zásahem, jejíž ekonomika je v troskách, průmysl a infrastruktura zničená válkou.
 
Výsledkem je země starců, žen a dětí, jejíž mužská populace ze země utíká před bídou, nezaměstnaností a mobilizacemi její válkychtivé vlády. V některých západních okresech, říkají verbíři kteří zajišťují v pořadí již čtvrtou mobilizaci v průběhu jednoho roku, ze země odešlo 70 procent mladých mužů ve vojenském věku.
 
Výsledkem je Ukrajina, která pohřbívá tisíce mrtvých obětí našeho zápalu pro demokracii a územní celistvost.
 
Výsledkem je Ukrajina, jejíž občané, vice než milion z nich, žije v zahraničních uprchlických tíborech.
 
A výsledkem je, že se za postoj "bezvýhradného souhlasu" ODS s politikou, která k tomu značně napomohla, stydím.
 
Dlouho jsem mlčel, protože jsem rozdíl mezi mnou a ODS, mezi mnou a mými přáteli, mezi mnou a lidmi v ODS, kterých si velmi vážím, pokládal za rozdíl v názorech na vznik a průběh krize, zapříčiněný jejich neinformovaností a jejich nedostatkem času se problematikou zajímat. Psal jsem o svých názorech na Kyjevský a Ukrajinský nacismus, který je objektivním viníkem dnešních Ukrajinských problémů. Na druhé straně psalo své články a texty několik lidí z ODS, se kterými jsem nesouhlasil velmi ostře. Ale pokládal jsem to, co psali a říkali za názor jednotlivců, ODS mlčela a já jsem čekal jak se věci vyvinou, na Ukrajině, ve světě, v ODS. A kdy ODS promluví.
 
Pak se stalo minulý týden něco, co mně donutilo k mému dnešnímu kroku.  ODS promluvila. Promluvila článkem Jana Klusáčka, který byl opravdu tím nejhorším co z ODS vyšlo. Uvedu jen, že pan Klusáček nabádá své čtenáře, aby zapomněli na diskuze o nacismu, o Banderovi a o ukrajinském neonacismu,aby se nedívali na obrázky války,  aby nepřemýšleli o jejích obětech. Taková diskuze je podle autora zatížena falešnými sentimenty. Nemáme se ani zatěžovat ukrajinským neonacismem a jeho efekty. Je to marginálie, říká pan Klusáček, je to překrucování a hlavně taková diskuze ignoruje zájmy české republiky. A ty zájmy jsou jednoduché. Potřebuje se vzdálit od Ruska co nejdál. Nikde v článku autor nevysvětluje proč. Proč se máme vzdálit a proč je to národním zájmem. Tomu vzdálení můžeme sice pochopit jako strach z "Finlandizace", ale proč nám ta finlandizace hrozí nevíme. Protože asi ani pan Klusáček nedokáže manipulovat s tektonickými deskami, mám za to, že má jít o vzdálení se politické. I když opravdu nechápu, proč je vzdálení se od Ruska něčím co je v národním zájmu kohokoliv, nejen nás, a naprosto tápu v oblíbeném tématu "vliv zájmů", které se přelévají, fungují všelijaké vlivové vztahy, vše to kolotá jako skleničky na stole komořího Langa a pro nás je klíčové ubránit se dalšímu pádu do ruské sféry vlivu. Já jsme si myslel, že v ní už dávno nejme, netušil jsem, že do ní stále padáme a musíme ten pád zastavit. Až potud je práce pana Klusáčka spíše komická, ale po tomto geniální, odhalení přichází vážná část. Smrtelně vážná.
 
Pan Klusáček ví, jak ten pád zastavit.
 
Podle něho "je v eminentním zájmu ČR, aby se udržela u moci současná ukrajinská vláda, která je legitimizována právě odporem proti Rusku a jeho vazalským organizacím v Doněcké a Luhaňské oblasti."
 
Tedy ani pan Klusáček už nevěří v legitimitu Ukrajinské vlády, její legitimita je ž odvozena za strašnou cenu smrti tisíců jejích občanů a vyhnání milionů do exilu a uprchlických táborů.
 
Naším cílem, naším národním zájmem, má být "naprosté odříznutí Doněcké a Luhaňské oblasti od ukrajinské infrastruktury, zřízení „sanitárního kordonu“ podél fronty i za cenu permanentní evakuace většího počtu civilistů a dlouhodobé udržení konfliktu nízké intenzity".
 
Nucené permanentní přesídlení většího počtu civilistů? Nevyšlo to Hitlerovi jen proto, že prohrál válku, jinak se takové nucené permanentní přesídlení "podařilo" v několika případech Stalinovi, ajede z těch případů se odehrál dokonce v oblasti o které hovoříme, tím příkladem bylo nucené přesídlení Krymských Tatarů.
Stabilizovat chce pan Klusáček "zbytek Ukrajiny, její "neruskou část". Ukrajinu by rozdělil na tu "hodnou" část, které máme pomoci k ekonomickému rozkvětu, stabilizaci a růstu poskytnutím pomoci. Tu druhou , ruskou část, pak nechat v bídě a utrpení - pomoci jí až potom, kdy povstane a zbaví se Rusů.
 
A takto zastavíme pád do Ruské sféry vlivu:
 
"Pokud je tedy klíčovým zájmem ČR, aby neupadla do této sféry, je na místě (ovšemže ve spolupráci s dalšími západními státy, zde samotné Česko mnoho nezmůže) oslabovat Rusko podporou vybraných konfliktních oblastí na jeho hranicích. Nejde přirozeně o samoúčelné rozdmýchávání konfliktů, jaké Putin předvedl v Donbasu, nýbrž o podporu jeho existujících protivníků ve všech formách. Gruzie, Moldavsko, Ukrajina i další země, které se Rusko v posledních 20 letech pokusilo oloupit o území, musí vědět, že ve svém boji nejsou sami, že mohou očekávat vstřícnost a podporu ze strany Západu."
 
Pan Klusáček konflikty samoúčelově nevyvolává, jeho konflikty jsou jen podporou existujících konfliktů na ruských hranicích. Chce dát těmto zemím najevo, že jsme s nimi, a že je v konfliktu s Ruskem, pokud k němu dojde, budeme podporovat. Jinými slovy, pokud existují nějaké spory, pan Klusáček volá po jejich eskalaci, aby donutil Rusko "utrácet peníze a vojenské kapacity na řešení problémů na svých hranicích."
 
Po "úspěchu" naší Ukrajinské strategie, které jsem popsal výše, se novým cílem stává Rusko. Má být isolováno  a má být ekonomicky a politicky sraženo na kolena pomocí námi podporovaných konfliktů a "lokálních " válek. Pan Klusáček nevnímá, že nehraje počítačovou hru. Že ty války, viz ta právě probíhající, se neodehrává na obrazovce jeho monitoru, že ti kdo v těch válkách zemřou, jsou lidé, dnes živí lidé, kteří netuší, jak skvělou budoucnost mají mít jako protiruští bojovníci v páně Kudláčkově strategii. Že ty země nejsou obrázkem z atlasu, ale krajinami s městy, farmami, továrnami, přístavy, domy a že jsou plné těch lidí, mužů, žen, penzistů a dětí, které pan Kudláček odsoudil k rolím svých dálkově kontrolovaných gladiátorů.
 
Celé je to fantasmagorie, která mi asi neměla stát za repliku, ale tu repliku jsem napsal.
 
A k mému překvapení se s plánem pana Kudláčka začali ztotožňovat jeden po druhém vysocí funkcionáři ODS. Bolestivé pro mně je, že to jsou právě lidé, které jsem v ODS podporoval a které jsem považoval za inteligentní a schopné, za představitele toho, co je v ODS nové, reformní a dynamické a co ji přivede zpět do popředí politické scény. Vzhledem k tomu, že jich je tolik a že fungují na postech, které nají relevantní role ve strukturách ODS, nemohu dojít k jinému závěru, že plán pana Kudláčka je převládající, když ne oficiální doktrinou ODS.
 
Stejně kruciální je pro mně to, že mám zapomenout na marginálie jako role nacistů v druhé světové válce. Že mám omluvit roli Ukrajinských SS a Banderovců, jako přepisování historie. Že mám nacismus odsunout stranou, jako marginálii a přestat se "utápět v sentimentu"
 
Omlouvat nic nebudu. Ani Banderu a jeho bandity, ani ukrajinské, ani jiné SSáky a nikdy je nemohu považovat za bojovníky za svobodu, jak je mi dnes a denně podsouváno v mediích.
 
Ti mrtví v pogromech ve Lvově nebyli Sovětští příslušníci NKVD či GPU, kteří spáchali na Ukrajině hrozné zločiny při Stalinem a Beriou uměle vyvolaném hladomoru. Byli to židovští obyvatelé Lvova na kterých se Banderovci nemstili za příkoří Sovětů, ale vraždili a mučili a zbavovali je jejich důstojnosti zcela svévolně, bez příčiny, krmě jejich vlastní antisemitské nenávisti. Stejně to platí o SSmanech a ukrajinských strážných v koncentračních táborech. Pocházím po otci ze židovské rodiny, která celá, s výjimkou několika málo jednotlivců v koncentračních táborech  zahynula. Nikdy to pro mně marginálie nebude a nikdy nebudu něco takového podporovat, a to ani v dnešní Ukrajině, kde se nacismus znovu probudil a znovu žije. Žije i díky nám. I díky ODS. To vše jsem napsal v úvodu a na závěr chci říci, že vzhledem k tomu, že s pokřiveným a šíleným elaborátem pana Klusáčka se dosud ztotožnilo několik vysoce postavených funkcionářů ODS a ani jeden se od něho na druhé straně nedistancoval, považuji jej za doktrinu ODS a ve straně, která se hlásí k podobným myšlenkám nemohu setrvat. 
 
Je mi to opravdu líto, ale dnešním dnem resignuji na své členství v ODS.
Zároveň s tímto dopisem zasílám formální rezignační dopis.
 
S úctou,
Tomáš Haas