Zaznělo to dnes ráno z rádia. Ale já si myslím, že to je taková reformně komunistická - havlovsky disidentská bajka o "zničeném socialismu s lidskou tváří". Ale ve skutečnosti těch zničených životů bylo daleko více, celé milióny.

 

Jiří Hermánek

A zničili jej právě ti budoucí reformní komunisté, kteří po roce 1948 byli zarytí stalinisté. Samozřejmě, i kdyby jich nebylo, našlo by se dost jiných, kteří by za příslib beztrestnosti z okupace a následného dobrého bydla pomáhali.

 

Mně ty povzdechy o roce 1968 připadají jako povzdechy nějakého nešťastníka, kterému vlak v roce 1948 ujel nohy a v roce 1968 mu někdo schoval protézy.

A on jajká, že nemůže chodit, protože mu byly zločinně odcizeny protézy. Ale už neví, nechce vědět nebo schválně zapomněl, kdo mu ty nohy v roce 1948 ujel. A největší výsměch vůbec jsou ty "oběti" posrpnových čistek. Řadily se zhruba do tří skupin:

• Komunističtí funkcionáři z povolání. Lidé, kteří měli a stále, pokud jsou naživu, mají komunismus zažraný do morku kostí. Dienstbier, Ruml, Šiklová atd. A to mluvím jen o těch mediálně nejznámějších.
  Tak z těchto lidí se stali tzv "heretici" (Hereze, kacířství či blud (z řeckého ??????? hairesis volba < ?????? hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií.)
  Tito lidé sice byli z komunistické církve vyobcováni, ale nikdy nepřestali v socialismus věřit. Ostatně, náš "nejvyšší" také ne.
• Druhou skupinou postižených byli sice také komunisté, ale spíš takoví ti "u komunistů". Nebyli tak zažraní, neměli ty zkušenosti těch pravých stalinistů, ale na svá místa se dostali díky KSČ, díky tomu, že byli dostatečně povolní a servilní.
  Ovšem, i tito lidé v tom reformně-komunistickém běsnění roku 1968 mohli nějak ujet, zachovat se "nepatřičně" a tak se s nimi rodná strana rozešla. A vyloučení, popřípadě vyškrtnutí, z KSČ, což byla taková ta mírnější forma potrestání také znamenala konec jejich ambicí.
• A poslední skupinou, o jejichž reálné existenci mám vážné pochyby, byli bezpartijní lidé, kteří byli tázáni na "souhlas se vstupem vojsk" a oni nesouhlasili. Možná existovali, možná byli jako Yetti či manželka poručíka Columba, které také nikdo nikdy neviděl.
  Ale průšvih, který by takovéto lidi provázel, by byl daleko mírnější. To, takové to hovno na zádech, které všem kádrovákům na dálku smrdělo, bylo hlavně to vyloučení z KSČ.
  Byly ale i výjimky. Můj někdejší šéf (1975-1979). skvělý odborník a prima chlap, Jarda Šantrůček (Ing.) byl nejen vyloučen z KSČ, ale byl dokonce delegátem "ilegálního" Vysočanského sjezdu KSČ a přesto, možná až do r. 89 šéfoval oddělení automatizace VÚZS, Stalinova 32, Praha Chodov.

Myslím nebo spíš očekávám, že mi některý z diskutérů vytkne nepřesnosti a často bude mít pravdu. Jistě, ty lidské osudy byly různé a já si nečiním nárok na nějakou vědeckou či statistickou přesnost.

 

Nicméně, na jedné věci trvám a opakuji, že: Nikoli Srpen 1968 zničil statisíce životů, ale byl to Únor 1948, který zničil milióny životů.

A když řeknu, že ti, co to v roce 1948 roztáčeli ten systém, na který posléze doplatili, už bych nosil sovy do Athén.

 

Zveřejněno se souhlasem autora

http://jirihermanek.blog.idnes.cz/