Pavel Kohout, Ekonomika, 22.05.2012

Uprostřed dalšího záchvatu paniky kolem Řecka se dostávají do pozadí příběhy dvou jiných zemí. Zemí, které představují těžší kalibr. Jsou to Španělsko a Francie.

Španělsko a Francie chtějí zahánět krizi kosmetickými úpravami toho, co nefunguje.

Španělsko je příkladem, jak ekonomie umí úspěšně předvídat budoucí krize. Předpověděla dokonce všechny tři, kterými tato země v roce 2012 prochází: krizi nemovitostí, bank a zaměstnanosti.

O hrozivém vývoji na trhu španělských nemovitostí se psalo již na jaře 2007, kdy Evropa kypěla sebevědomím. Jenomže nárůst cen bytů o 185 procent během necelých deseti let budil podezření. Kdykoli ceny nemovitostí rostou příliš rychle, je něco v nepořádku. Zvláště když oficiální statistiky vykazují nízkou inflaci spotřebitelských cen.

Pohled na indikátory stavebního průmyslu (spotřeba cementu) a bankovnictví (růst objemu úvěrů) potvrdil podezření na pokročilé stadium nemovitostní bubliny. Budoucí krize byla pomocí jednoduchých metod identifikována včas, což lze doložit články v dobovém tisku. Že vláda ani Evropská centrální banka s touto informací nic nedělaly, je jiný příběh.

Smlouvy diskriminují mládež

Stavební boom v roce 2007 srazil nezaměstnanost dočasně pod úroveň osmi procent, což bylo chybně interpretováno jako hospodářský úspěch. Ve skutečnosti španělský pracovní trh rozeznává padesát (!) kategorií pracovních smluv. Příčinou této legislativní pestrosti je snaha chránit služebně starší zaměstnance před propouštěním. Diskriminace mladých je také příčinou, proč na jaře 2011 začala vlna demonstrací nespokojených studentů a nezaměstnaných na náměstích v Madridu i jinde.

Španělská mládež ovšem nepožaduje uvolnění trhu, ale naopak: stejná privilegia jako jejich otcové a dědové. (Škoda, že se ve Španělsku evidentně nevyučují základy ekonomie.) Vláda přišla s reformami: k dosavadním padesáti právním kategoriím pracovního poměru přidala ještě padesátou prvou.

Může se pak někdo divit, že investoři na finančních trzích odmítají kupovat španělské dluhopisy a že jejich ceny padají? Ne, nestojí za tím žádné spiknutí. Jen prostá skutečnost, že investiční společnosti, pojišťovny a penzijní fondy si nepřejí kupovat za peníze svých klientů cenné papíry země, která si neví rady sama se sebou. Což je zcela pochopitelné, tak to má být. Žádná vláda nemá nárok na bezproblémový odbyt svých dluhopisů. (Vy sami byste si koupili španělský dluhopis do finančních rezerv na penzi? Ne? Pak se nedivte, že trhy jsou nervózní.)

Francie: Zákoník práce, který má víc stran než trilogie Pán prstenů

Investoři jsou stále ještě tolerantní vůči Francii. Do jisté míry není divu: země, která má perfektní zeměpisnou polohu, silný průmysl, mimořádnou kulturu, nádhernou krajinu a kvalitní školství, snad ani nemá jinou možnost než být bohatá. Snaží se ovšem vydatně změnit toto předurčení nesmyslným hospodařením. Francie již předstihla Švédsko v podílu sociálních výdajů na hrubém domácím produktu a drží světový rekord. Příslib daňového pekla vyhlášený novým prezidentem Hollandem znamenal zvýšený zájem bohatých Francouzů o přesídlení do sousední Belgie a hlavně do Londýna.

Francie má 2,4krát více podniků se 49 zaměstnanci než s 50 zaměstnanci. Proč tato statistická kuriozita? Od padesáti pracovníků výše podnik musí tvořit dělnické rady, zavést schéma dělení zisků a předkládat restrukturalizační plány v případě propouštění z ekonomických důvodů. Dělnická rada se může odvolat k soudu, který může firmě zakázat propouštění. Výsledek? Francouzští podnikatelé otevírají co nejvíc pracovních míst mimo Francii, aby unikli těmto rizikům.

Zákoník práce během 102 let své existence dosáhl rozměrů 3200 stran, uvádí agentura Bloomberg. Může se někdo divit, že francouzští podnikatelé přesouvají výrobu do Číny nebo do Rumunska, zatímco oni sami se stěhují do Bruselu nebo do Londýna?

Bláznivé nápady čerstvého prezidenta

Francouzská míra nezaměstnanosti je na deseti procentech – úspěch ve srovnání se Španělskem, ale v roce 1972 Francie měla 2,8procentní nezaměstnanost. Jistě, tehdy nebylo možné investovat do Číny ani do Rumunska. Jenomže francouzské veřejné výdaje byly na úrovni 34 procent HDP, daně byly přiměřeně menší a rozpočty přebytkové.

Prezident Hollande hodlá otevřít 150 tisíc pracovních míst ve veřejném sektoru, zejména najmout nové učitele a policisty. Hollandovy představy o podpoře hospodářského růstu jsou ostatně typickými názory člověka, který nikdy nepracoval jinde než v politice. Nebyl zaměstnán u soukromé firmy, natožpak aby sám někoho zaměstnával. Rétorika orientovaná na podporu hospodářského růstu se možná hezky poslouchala voličům, ale v praxi nikam nepovede.

Nabízí se myšlenka, že země hovořící románskými jazyky mívají romantické představy o fungování hospodářství. Kdyby nic jiného, alespoň zajímavá slovní hříčka.

Psáno pro Lidové noviny