Válka právníků s ekonomy

Pavel Kohout, Ekonomika, 22.11.2011

Příklad Španělska ukazuje, že pokusy o manipulaci ekonomiky nemají šanci.

Španělsko, kde před několika dny proběhly volby, patří k oblíbeným terčům kritiky. Obrovská nezaměstnanost, která postihuje především mladé. Následky nezvládnuté bubliny na trhu nemovitostí. Bankovní krize. Státní dluh v roce 2007 činil 36 procent hrubého domácího produktu, nyní přesahuje 60 procent a roste. Výnosy státních dluhopisů se blíží sedmi procentům, finanční stabilita státu je nahlodána.

Na španělské finanční krizi a hospodářské recesi je pozoruhodné, že byla předvídatelná -a také předvídaná. Včas a správně. Seznam akademických prací i novinových článků, které se zabývaly kritickou analýzou španělské ekonomiky, by přesáhl rozsah tohoto komentáře. Seznam témat je užší: hlavně špatný trh práce a úvěrová bublina spojená s expanzí na trhu nemovitostí.

Zákaz propouštění

Ještě v roce 1975, kdy zemřel diktátor Francisco Franco, byla španělská míra nezaměstnanosti na úrovni 3,6 procenta. Pak země začala budovat moderní evropský stát - ovšem podle tehdejších představ o modernosti. Začala s rozsáhlými reformami, které vyžadovaly zvyšování výdajů a daní. Vysoké daně byly v 70. letech skutečně považovány za pokrokové. Během deseti let po Frankově smrti vzrostla efektivní daňová zátěž práce o polovinu.

Zákon nabídky a poptávky ovšem znamená, že nárůst ceny bude znamenat pokles poptávky - a vskutku, španělská nezaměstnanost v roce 1985 přesáhla hodnotu 21 procent.

Růst nezaměstnanosti se stal problémem. Jak na něj? Historickou smůlou Španělska bylo, že diktatura generála Franka byla vystřídána mocenským monopolem právníků. S jedinou krátkou výjimkou jimi byli všichni španělští premiéři. V čem jsou právníci problémoví? Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom ví, že existují určité objektivně platné principy. Právník věří, že on sám tvoří zákony. Zákon nabídky a poptávky? Pchá, vždyť ani nevyšel ve sbírce zákonů!

Španělští právníci se rozhodli „zrušit“ nezaměstnanost prostě tak, že podnikům zakázali propouštět. Vznikla odborářská aristokracie, privilegovaná kasta doživotních zaměstnanců s různými sociálními výhodami: nepropustitelnost, garantované navyšování mezd atd. Zároveň vznikla nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno - odtud vzniká mezigenerační konflikt, proto mladí Španělé masově demonstrují na náměstích. Asi 30 procent španělských pracujících nemá stálou smlouvu, žádná privilegia a má nízké platy.

Skrytá expanze soukromých dluhů

Zavedení eura poskytlo Španělsku příležitost řešit sociální problémy pomocí dluhové expanze. Nikoli expanze státních dluhů, ale bankovních. Autoři Paktu růstu a stability totiž zapomněli do kritérií finanční stability zahrnout soukromé, bankovní dluhy. Zatímco státnímu dluhu se věnovala značná pozornost, expanze bankovního dluhu zůstala mimo pozornost evropských orgánů.

Politici si rychle uvědomili, že tvorba úvěrů v bankách poskytuje doping hospodářskému růstu neméně vydatně než státní dluh. Začali podporovat zadlužování podniků i domácností, například daňovými výhodami. Díky nízkým úrokovým sazbám v eurozóně, které byly stanovené, aby vyhovovaly Německu, byly reálné španělské úrokové sazby záporné. Kdo se nezadluží, okrádá vlastní rodinu, platí v podobných podmínkách.

Tak se stalo, že během let 2002-2007 se španělská ekonomika dostala v objemu úvěrů na úroveň Německa! Bohužel, jak tomu bývá v případech podobně rychlokvašených ekonomik, šlo o nezdravý růst doprovázený masivními investicemi do špatných projektů. Existují celé čtvrti, nebo dokonce malá města pro desítky tisíc obyvatel, kde nikdo nebydlí: stačí se podívat na satelitní snímky lokalit jako Valdeluz, Quer, Chiloeches nebo Sesena.

Drama o pěti jednáních

Koncem roku 2010 činil objem španělských bankovních dluhů 179 procent HDP; pro srovnání, v české ekonomice to bylo necelých 54 procent HDP. Aby byl jasno: španělská centrální banka věděla včas, že v ekonomice se nafukuje nebezpečná bublina. Snažila se v rámci svých možností nebezpečný růst úvěrů zpomalit, například požadavky na dynamickou tvorbu rezerv v komerčních bankách. Ale to nestačilo - nevyčerpatelný oceán levných eurových úvěrů měl větší sílu.

Ve Španělsku tedy proběhlo drama o pěti jednáních:

• zvyšování daní a následná nezaměstnanost;
• snaha „zakázat“ ji zákonnou cestou;
• snaha rozhýbat ekonomiku expanzí levných bankovních úvěrů;
• dočasný úspěch a
• následný krach všech pokusů o manipulaci ekonomiky.

Příběh o válce právníků proti ekonomickým zákonům vypráví o tom, že ekonomické zákony nakonec vždy zvítězí. Nelze „chránit“ trh práce zákazem propouštění. Nelze ani „zrušit“ měnové riziko - namísto něho vzniká riziko úvěrové inflace a vzniku bankovních krizí. Ekonomie správně předpovídá krach všech podobných pokusů.

Psáno pro Lidové noviny