Už po dvoumiliontýmdevětsetosmdesátsedmtisícímdevětsetdvacátém třetím ujištění jsem uvěřil: Václav Havel zemřel. Žádám: vyvezte ven kanóny, lafety, tanky a děla, na Mars Jupiter a Saturn odešlete toto poselství a pro příští rok zakažte vše, co se i úsměvu podobá.

Každých pět minut se ptají na Čt 24 stále stejných Kocábů, co říkají tomu, že Havel zemřel a pokaždé jsou redaktorky a redaktoři ujišťováni, že pláčeme až se upláčeme, že náš idol zemřel. Jakoby si někdo dovolil říci, že jde roztočit pípy, protože to je velká sranda. Vojáci houfně připravují houfnice a na internetu běží zpráva, že vězení Ruzyně se přejmenovalo na vězení Václava Havla...Ve smyčce se dozvídáme, že Clintonové vyrazí do Prahy a ujištěni jsme již 25381krát.

Čím větší idiotismus, čím větší pláč placených plaček, tím větší bude odpor a vztek obyvatelstva. Řekněte proboha vedení televizí, že zemřel člověk, nikoliv Bůh, , tak se redaktoři nemusí třást o svá místa, jako to bylo u osobních sluhů v Africe před tisíciletími, kteří končili smrtí se svými pány.

Po pohřbu je vždy smuteční oslava: zemřel život, rodí se druhý.

Lenine, Staline, Kim Irsene či Brežněve, to koukáte, jak má vypadat kult osobnosti. Zavřete klapačky a odeberte se k věčnému spánku. Kulisáky kolem  Václava Havla už nikdo nepřekoná.

Ano, Václav Havel pro nás udělal hodně. Tím  myslím celou východní, ale i západní Evropu. Ale také prosadil velmi mnoho sporných, či dokonce záporných věcí. Proto soudný občan by měl říct: umřel člověk, který celý život trpěl pro svobodu ostatních. Děkujeme, pane Václave Havle, ale my musíme jít dál.