Za bývalé státostrany se sice méně cestovalo, ale na druhou stranu DP podnik vydával různé kalendáříky, jak se chovat v Praze.

Dnes máme zrychlené informační toky, lidé včetně mládeže častěji cestují, ale nemohu se zbavit dojmu, že mysl nastupující generace je jaksi čímsi zatížena víc, než je zdrávo a normální běh života prostě nedokáží zvládnout.

Jak se ráčiti chovati v metru (nejenom)

To, že by se měl pustit sednou evidentně handicapovaný občan asi tušíme i z nápisů na nejbližších sedadlech u dveří. Ale jsou zde další pravidla, která jsou nutná k běžnému životu. Jedním z těchto pravidel je, že nejdříve se vychází z místnosti či vystupuje z vozu a pak teprve se nastupuje, což evidentně některým z nové generace dělá potíže. A v metru, kde se jezdí na přesné intervaly, to prostě při množství lidí přepravujících se vadí hodně.

A proč venkovští? Samozřejmě nevím, odkud pocházejí. Ale vzhledem k tomu, že tito vytřeštění mladí občané se vyskytují převážně o víkendech a svátcích, tak z toho tak usuzuji.

Stejně tak prděti není úplně vhodné. Což některým a nejenom bezdomovcům dělá značné potíže.

Taktéž musím přiznat, že zrovinka nedávno mě dostali dva studenti – budoucí právníci dle rozhovoru a naše budoucí elita, kteří se posadili naproti mě, z nichž jeden si stále dělal kuličky na prstu předtím zabořeném v nose a s chutí posléze tuto kuličku chroupal. Musím říci, že ač jsem se snažil dívat jinam, nějak mě to stále zrakem přitahovalo. A žaludek....

Stejně tak naše něžné pohlaví ve stále větší míře a jedno jest, zda korpulentní padesátnice či pubertální slečna se domnívá, že druhé sedadlo je odkladiště na tašky, šminky či jiné dámské propriety a dle těchto dámských myšlenek muž, který tvrdí opak, je  brán jako neuvěřitelný otrapa či dokonce blb.

Mnoho let se mi různí herci a i jiní lidé snažili vnutit pohled, že kultura národa se pozná dle vyjmenování různých komediantů, pornošlapek a jejich pseudouměleckých děl. (I třeba hodnotných děl) Byl jsem a stále jsem přesvědčen, že kultura národa se naopak pozná z dennodenního života, jak se umíme přirozeně pohybovat v jakémkoliv prostředí aniž někoho obtěžujeme, či se dokonce vystavujeme zbytečnému posměchu.

Že kultura národa je především v úctě ke svobodě, úctě k jiným, stejně tak jako rozdávání přebytků bez září reflektorů a divadelních ramp.

No a právě k tomu patří i třeba pravidlo výstupu, posléze nástupu a nikoliv opačně, což některým národům dělá očividně problémy dodnes a naše mladá generace se „opět“ do tohoto stádia dostává. (I když nechci paušalizovat a mnohé normální znám)