Na konspirační teorie jsem prakticky imunní. Co se tedy stalo, že jsem před časem začal brát úvahy Petra Hájka o řízení Evropy a především České republiky vážně?

Ne, není to těžké pochopit. A z pohledů na internetové diskuze napříč republikou to činí i jiní. Jsou dvě kategorie: ti, kteří jsou zářní eurolidé, zlo vidí v ODS, Václavu Klausovi a pravicové korupci a pak lidé normální. Najednou začnete dávat střípky k sobě, skládat mozaiku. Najednou zjistíte, že USA zakládají teroristické fondy na vyzbrojení různých tlup a rozvrácení státních útvarů, následně krytých kobercovým „humanitárním“ bombadrováním.

 Najednou zjistíte, že v demokratickém státě lze udělat puč jak v bambusovém království a nic se neděje a s nikým to nezacloumá. Dokonce lze ten puč udělat na vymyšleném podkladě, v den spuštění puče není žádný důkaz, ba co víc, ani po roce mimo pár televizních keců nic prokazatelného na údajné zločince nemají. A zatímco normálním lidem vstávají hrůzou vlasy na hlavě, kam až parta lidí úzkého kroužku může zajít, část společnosti se díky cenzurovaným médiím dokáže dostat do transu stylu sportovního mače, kdy polovina fandí a druhá nenávidí a sází se na to, jak ten puč dopadně.

Že se jedná o lidské životy, o lidské osudy? No a co, uzká kasta nadlidí je najednou neposkvrnitelná, nepostihnutelná, vyjmuta z jakýchkoliv společenských, právních a etických konvencí a chráněna někým, kdo naprosto nemůže být v žádném společenském stupni onoho státu.

A pak se objeví Snowden, pak se objeví další dokumenty, pak se zjistí, že slova, která plavala ve vzduchu jako bájná Atlantida jsou lidé skuteční, že zasedání skupiny Bilderberg, se letos – již tento čtvrtek – schází v dánské Kodani a najednou ty zdánlivě konspirační teorie dostávají jasné kontury a pravidla.

Takže si znovu otevřete minulé texty a zjistíte, že návštěvy úzké skupiny státních zástupců mají pravidelná setkání, že odlétají do vzdálených míst na záhadné konzultace a po návratu mohou zatýkat a obviňovat kohokoliv s dovětkem, že se stejně něco na dotyčné najde a už se s nimi ani nesetkáme.

Divné a mrazivé na tom je, že stále píšeme o demokratickém státě západního střihu, který visí vysoko nad jakýmisi „bambusovými republikami“, kde justice ještě leze po stromech a za řevu pojídá banány…

Přitom ten řev u nás je také. Dělají ho média, jsou i jasná jména obětí, jasná jména pučistů. Pouze média jsou „záhadně“ slepá! Zločince označují kladně a nevinné záporně.

Možná se ptáte, zda tvrdé slovo „pučisté“ je na místě. Pokud si však spojíte přepadení vlády, přepadení Nagyové za věc, která byla známa rok před tím, obvinění o milionech a zlatu, které Ištvan nechtěl vrátit jako by byly jeho, ale to hlavní: pod záminkou sledování dvou, tří podezřelých lobistů dokázali sledovat všechny nejvyšší činitele státu společně s tajnými službami a rozvědkami, ne nepodobné šílené aféře „Snowden“, musíte si položit otázku, kdo vedl ruku Ištvana a Šlachty, kdo nad nimi drží ochranou ruku, kdo jim zasvěcuje tajemství totálního průniku do tajných služeb a především kam jdou informace takto odposlechnuté?

A najednou všechno to dohromady utváří jeden celek a vy vyděšeně sledujete, jak se opět vše vymklo z ruky, z demokracie a svobody.

Je ještě čas, nebo už je pozdě?