Ladislav Adamec

Opakuji, neodmítám tento den jako symbol svobody, ke které nám pomohl Ronald Reagan, baronka Margaret Thatcherová a především Michail Gorbačov.

Pokud by lidé byli proti, nejen ve střední Evropě by socialismus nepadl. Padl, ale v Československu tak nějak divně. Nikdo nezvítězil, nikdo neprohrál. Prostě odešel neznámo kam. Co však dramaticky vyrostlo, byli studentští hrdinové, studentská revoluce a objevilo se mnoho tisíců disidentů, kteří dodnes žádají odměny.  

Extrémní lži

1)Studentští vůdci revoluce: žádní nebyli, byla to velká studentská párty, která po přiblblém zásahu policistů a Zifčákova dodnes nevysvětleného (vylhaného) umrtí studenta se teprve začala měnit v politickou

2) Báli jsme se vojáků: nesmysl, naši vojáci odmítali už dříve na otázky (v době německého pádu)zasáhnout. Jako ostrůvek uprostřed Evropy by na to tvrdě doplatili. A Gorbačov to kategoricky popřel. Naopak sám razil cestu osvobození a dodnes je za to nenáviděn.

3) Takže strach nebyl? Byl a velký. Nikoliv že se to opět zvrátí, ale milice byly agresívní, žádaly rozdat zbraně a kolem Prahy bylo velké množství komunistů v milicionářských autobusech, kteří čekali na rozdávání zbraní. A občas některý autobus se provokativně blížil ku Praze na „obhlídku“, takže fámy a strach často převýšil  racionální uvažování. Navíc, pokud by se k nim přidala část policie, jejíž zásah na národní jsme už potom měli možnost vidět, byl by to možná masakr.

Vysvětlení: ne, že by tito milicionáři byli tolik zvrácení. Také to byli tátové od rodin, mnozí na Václavském náměstí měli i své děti. Jenomže měli strach. Neslo se éterem, že všichni budou tvrdě potrestáni a zlikvidováni. Navíc mnozí demonstranti jim vyhrožovali, že budou viset na kandelábrech.

A v tomto se domnívám největší zásluhu a pochvalu měli Václav Havel s Václavem Malým a posléze Alexandrem Dubčekem. Pod heslem „nejsme jako oni“ přesvědčili občany, že mstít se nesmíme. Že to nakonec vyústilo v paradox, že vítězi byli komunisté, protože měli k privatizaci nejblíže, je věc jiná, na jiný text, ale zde to bylo skutečně gesto hodné vítěze.

V jednom má však Milouš Jakeš jednoznačně pravdu: zradili STBáci a vysocí komunisté. Dle jeho naivity měli bránit své funkce do posledního dechu. A oni prostě jenom počkali na Václava Havla a jeho přátele, předali jim klíče od kanceláří a šli domů… (Samozřejmě obrazně – handlovalo se a hledaly se cesty)

A samozřejmě běhal mráz po zádech a nadšení nebralo konce, když Václav Havel mluvil z balkona Melantrichu a pani Kubišová zpívala hymnu s písní a navrácení vládě lidu.

Co však dodnes nelze zjistit a otázkou je, zda Václav Havel či Václav Klaus chápali okamžité zorientování „rádoby studentských vůdců“ z nich vyčnívaly sestry Pajerovy. Monika a Kateřina. Těžko se dá věřit, že nebyly svým zázemím připraveny. Těžko se dá věřit, že okamžité napojení na penězovody EU bylo jenom shodou náhod. Že málem rodinný fond na dotace EU na zmanipulování českého národa pozdější Moniky MacDonagh-Pajerové bylo dílem náhody. Členka SSM a budoucí soudružka se rázem octla v čele občanského sdružení Ano pro Evropu, autorkou a stala se moderátorkou pořadu Evropský manuál v České televizi a tvrdou bojovnicí za západní hodnoty. I ona pozdější slavná scéna Kateřiny Jacques zvané Biomasové, kdy nebohý policista byl vyhozen ze služby, čelil i trestnímu oznámení, než se dokázal obhájit vypovídá o tom, že  rodina Pajerova nikdy ke špíně neměla daleko a bohužel lidé jako Klaus tyto neuvěřitelně podlé zákulisní čachry podcenili. A že za pomoci Dientsbierů a dalších nakonec prostě Václava Klause donutí odejít.

A co další vyžírkové? Jak se uplatnili?

Džínový expert senátor v triku Martin Mejstřík. Dnes upadl v zapomění

 Jan Bubeník, provozující dnes headhunting… Že nevíte, co takový expert dělá? Náborář lidí.  Headhunting je zastřešující termín pro vyhledávání pracovníků na pozice v organizacích veřejného a soukromého sektoru cestou přímého oslovení.

Kocáb, který dělá divadlo, jak vyhnal Rusy, kteří sami odcházeli… Ano, vyhnal, ale  starousedlíky z Matiční v Ústí nad Labem, když chránil zloděje a zoufalí staří lidé neměli šanci ani postavit zeď proti zlodějským tlupám. A ano, Rusové odešli možná o týden dřív. Přitom už Gorbačov pozvolna vojska stahoval sám. Když pak došly Kocábovi peníze, nafařil se do fondů a přilepil se opět na  Havla. A už zase peníze chodily…

Hezky česky se říká, že to byla skupina, dokonale seznámená s říťolezectvím a jejich správný a bezpracný výkon nasměrovala korouhvička. K tomu je třeba mít správně ohebná záda. Před EU, před USA velvyslanectvím.

Dříve se dělalo totéž na ruském (sovětském) velvyslanectví. Zaučili se dobře…

Vraťme se však k onomu 17. listopadu

Nikdo nevěděl, co dál. Naivní průpovídky profesorů a studentů nejen před Karlovou univerzitou v Lazarské v Praze tomu nasvědčovaly. Vědělo se, že se musí vše oznámit i dalším lidem, ale to bylo asi tak všechno. Po týdnu jsme věděli, že vyřvávání na Václavském náměstí nám dodává sílu, ale to je tak asi vše. To dnešní, že automaticky se vědělo o Václavu Havlovi jako prezidentovi, je směšné. Ráčkující a zadrhávající prezident Havel – představa mnoha lidí ani v den volby nebyla srozumitelná. Nakonec se mávlo rukou: dostane to za zásluhy… Dokonce ho většina národa, než se stal prezidentem, ani neznala. A než se objevil fenomén Václav Klaus byla většinová představa, že systém poběží dál, pouze ho povedou schopní lidé svobodně zvolení. Jak naivní představa.

A ještě po čtrnácti dnech nejen na Teplicku, ale i v okolí Prahy(a to už televize něco přenášela) starší lidé nadávali, že parta chuligánů na Václaváku, místo aby pracovala, dělá bordel. Klacky do ruky a seřezat je, znělo z mnohých úst…

Projev Miloše Zemana byl excelentní, ale opět  to bylo o minulosti a náznaky budoucnosti Valtra Komárka společně se Zemanem byly spíše dětské naděje. Parita kupní síly, jak prosazoval Valtr Komárek: marka za tři koruny byla v řádu fantasmagorií a dokonce návrhy, že stát bude veden jako družstvo. Prý po vzoru USA. Občas někdo navrhl, že by se měl vrátit Ota Šik, ale skutečně bezradnost vlála napříš všemi vrstvami občanské společnosti.

A pak se skutečně zjevil Václav Klaus

Fenomén, který mnohé natěšené deptal a většině dal naději. Žádné babrání v minulosti. Rovnou slova o trhu bez přívlastků, což znělo lépe než kapitalismus. Brilantně popisoval technické věci, popisoval kroky, hledal a nacházel tým a najednou ho bylo všude plno. Navíc nesliboval a neschovával se jako současní ministři. Byl stále v čele, vše měl dávno promyšlené, snad v hlavě nalinkované. Pak ve všech novinách vyšel dvoustránkový „postup práce“ které kroky se musí udělat. A zatímco na startu jsme byli poslední, všude už začaly reformy, ostatní s úžasem pozorovali rázný přechod Československa na tržní systém.