Časopis Týden mne vyzval k napsání této úvahy. Zdůrazňuji to proto, že bych sám v této chvíli neměl motivaci něco takového psát, protože si myslím, že některé věci jsou až příliš jasné (a vědí je všichni) a jiné zase nikdo nechceslyšet.

Kniha Václav Klaus: Europa?Je třeba vyjít z toho,

- že je Evropa (nikoli výlučně Řecko) ve vážné a hluboké krizi, že to není pouze krize finanční či měnová, a že to není ani jen krize ekonomická. Je to krize evropské společnosti jako takové, jejího chování, jejího způsobu uvažování;
- že je Česká republika tímto defektem zasažena také, ale že ho spíše importuje, než exportuje, a že je a bude v následujících letech narůstání evropské krize naši zemi díky naší ekonomické propojenosti se západní Evropou ekonomicky výrazně poškozovat.

Mám-li být racionálně pesimistický, nikoli nemístně optimistický, obávám se, že Evropu – a nás spolu s ní – čeká „ztracená dekáda“, podobná té, jakou v 90. letech prožilo Japonsko. Dekáda bez ekonomického růstu, dekáda permanentních škrtů a záchranných balíčků, dekáda sociálního neklidu. V posledních týdnech jsem na toto téma napsal knihu s názvem „Evropská integrace bez iluzí“, která za několik dní vyjde v nakladatelství Euromedia–Knižní klub. Na tu odkazuji, neboť tento článek je svým rozsahem nutně limitovaný, a proto některé věci přeskakuje či pouze naznačuje.

V Evropě by nás měly trápit – a mne trápí už dlouhou dobu – dvě (zdánlivě jsou jenom dvě, ale obsahují v sobě v podstatě téměř všechno) věci: způsob evropského integrování (bezduchého, protismyslného, veškeré kouzlo Evropy v podstatě likvidujícího unifikování) a evropský paternalistický, a proto nevýkonný ekonomicko-sociální systém (tzv. soziale Marktwirtschaft). Nic z toho nevzniklo včera, ale chybný politický projekt evropské měnové unie znamenal překročení Rubikonu a obnažení daleko hlubších problémů.

I v éře komunismu jsme – alespoň někteří z nás – evropský integrační proces sledovali s velkou pozorností.[1] Viděli jsme jeho pozitivní stránky, a proto jsme se na něm po pádu komunismu chtěli podílet, ale viděli jsme i jeho stránky vysoce problematické. Všímali jsme si toho, že v prostoru nad úrovní státu nevyhnutelně vzniká pro občany nebezpečné, pro politiky však lákavé pásmo – ničím a nijak neodstranitelné vakuum legitimity. To nás trápilo a trápí, a proto – znovu říkám, alespoň někteří – nepodceňujeme problém, který bývá v dnešní Evropě, poněkud eufemisticky, nazýván demokratický deficit. Já bych ho nazval absencí demokracie, eventuálně postdemokracií.

Poučeni komunismem, poučeni naprosto evidentním selháním státu, věříme daleko více v trh, než je v západní Evropě obvyklé, a proto jsme tolik deprimováni ekonomicko-sociálním modelem, který v Evropě převládá. Míra regulace, kontroly, řízení, organizování ekonomického života shora a míra potlačení trhu jsou daleko za hranicí jakéhokoli racionálního ekonomického uspořádání. Míra státní intervence do ekonomiky je sice v dnešní EU diametrálně odlišná od raného agresivního komunismu, ale až tak odlišná od jeho závěrečných, už značně „měkčích“ fází není.

Nikoli náhodou mluvím o Evropě, neboť dnešní problém se celého světa netýká. Týká se pouze Západu, tedy Evropy a Spojených států amerických, a tato část světa už dávno není „svět“, ač si to stále ještě namlouvá. Týká se to tedy té části světa, která v závěru minulého desetiletí svou nezodpovědnou politikou dopustila hlubokou finanční a ekonomickou krizi, ohrožující samu podstatu kapitalistického systému, která umožnila dnešní dluhovou krizi eurozóny a tím ohrozila Evropu jako takovou, a která – jak je vidět – v těchto chvílích směřuje ke krizi další. Řada ekonomických indikátorů nastupující ekonomický propad či minimálně zpomalení naznačuje velmi přesvědčivě.

Příčiny těchto problémů nejsou úzce ekonomické a už vůbec ne výlučně finanční či měnové. Západní civilizace svým posledním vývojem udělala osudovou chybu. Vytvořila, pod heslem pokroku, ekonomicko-sociální model, který neklade na první místo ekonomickou výkonnost, od které by se mělo všechno další odvíjet, ale který na první místo klade autonomně se vyvíjející nároky jednotlivců, různých zájmových a sociálních skupin, ale i celých států. Je to radikální obrácení řazení věcí, a v tomto smyslu je to podobné komunismu.[2]

Rozhodující začaly být nároky a jejich odtržení od výkonu, produkce, s výkonem spojených příjmů. Neadekvátní růst veřejných výdajů, a z nich plynoucí dluhy, v mnoha zemích západního světa není způsoben ničím jiným, než možností tyto dvě věci oddělit. V soukromé sféře je toto oddělení technicky možné díky existenci bankovního úvěru, a není sebemenších pochyb o tom, že bylo lehkomyslné poskytování bankovních úvěrů (a všech na ně navázaných finančních instrumentů) jednou z hlavních příčin vzniku nedávné hluboké finanční krize. Ve sféře veřejné je toto oddělení možné díky existenci států a jejich specifické rozpočtové politiky, neboť v případě státu chybí „tvrdé rozpočtové omezení“. Vznik dluhové krize států je dán možností krátkodobě nevyrovnávat státní rozpočet. Nic více a nic méně tajuplného v tom není.

Není pro mne žádnou výhrou a žádným zadostiučiněním, že bych teď mohl říkat, že jsem se svou kritikou jako jeden z mála nepřišel až nyní, kdy je to módní a v podstatě legitimní. To mne těšit a uspokojovat nemůže. Nejsem nezávislým pozorovatelem Evropy z jiného kontinentu či jiné planety. Jsem obyvatelem tohoto kontinentu, žije zde má rodina, žijí zde moji synové a vnoučata, žijí zde lidé, které mám rád, na pozitivním vývoji Evropy mám eminentní zájem, a proto jsem frustrován, že evropští politikové dnešní situaci neberou vážně. Pořád si myslí, že stačí dělat jen drobné kosmetické zásahy, pořád věří (či předstírají), že nejsme na osudové křižovatce. My na ní ale jsme.

Specifickým fenoménem posledního desetiletí v Evropě a akcelerátorem dnešního evropského problému byl zrod Evropské měnové unie, která do sebe posbírala ekonomicky velmi různorodé země, země s odlišným fiskálním chováním, země s odlišným sklonem k inflaci, se sklonem k odlišnému vývoji exportních a importních toků, s velmi se lišícím sklonem k úsporám a investicím a která tyto země zbavila klíčové ekonomické veličiny, nejvýznamnější ze všech cen, měnového kursu. Bylo tragicky podceněno, že členské země eurozóny jednotným měnovým kursem ztratily potřebné signály o sobě samých. I okolí na ně začalo nahlížet – což bylo jeho fatálním omylem – jako na země stejné a výsledkem bylo, že se mohly – neúnosně dlouhou dobu – v podstatě beztrestně zadlužovat. A řada z nich se také neúnosně dlouhou dobu zadlužovala. Proto dnešní dluhová krize.

Už teď je cena chybného systémového uspořádání Evropy obrovská. Ještě varovnější je to, že tato cena bude – nedojde-li k hluboké změně, blízké svým rozsahem a hloubkou naší transformaci po pádu komunismu – nikoli lineárně, ale exponenciálně narůstat. Řekněme to jasně: buď bude v Evropě taková transformace co nejdříve provedena, nebo se Evropa stane periferií dynamicky se pohybujícího zbytku světa.[3]

Existuje vůbec nějaké řešení? Jistě existuje, ale předpokládalo by, že by se do Evropy vrátila politika. Když říkám do Evropy, nemyslím, že může „přijít“ do Bruselu. Tam politika (na rozdíl od politikaření či lobbování za parciální zájmy) nepřijde, protože tam být nemůže. Politika může být jen tam, kde je demokracie, to je na úrovni státu. Na úrovni kontinentu politika být nemůže. Žádný evropský lid – jako předpoklad demokracie a politiky – neexistuje a ani existovat nemůže. Politiku, ohlížející se na evropský celek, mohou dělat jen politici v jednotlivých evropských zemích, jako doplněk své politiky domácí.

Neštěstím evropského vývoje posledních desetiletí, zejména od éry Jacquese Delorse, je i to, že se věčnou lidskou – a navýsost politickou – otázku vztahu plánu (státní regulace) a trhu podařilo fakticky zrušit. Zlý národní stát v EU mizí a tím je tato věčná otázka lidstva jakoby vyřešena – reguluje (řídí) jiná entita, která se dilematu plán-trh údajně vyhýbá. Řídí Evropská komise (a další EU orgány), což přece není žádný stát! Tento úžasný tah těch, kteří lidské svobodě a trhu nevěří (a nikdy nevěřili), evropští liberálové a demokraté bohužel neprokoukli. Proto se lidem typu Jacquese Delorse, Romana Prodiho, José Manuela Barrosa zdařil. Teď je snad jedinečná příležitost začít to zase pomalu vracet zpět.

Václav Klaus, Týden, 14. listopadu 2011

[1] Jestli se nemýlím, ještě nikdy jsem veřejně neřekl, že jsem byl před téměř půl stoletím lety přijat jako aspirant do Ekonomického ústavu ČSAV do oddělení, které zkoumalo evropskou hospodářskou integraci.

[2] Aby mne někdo nechytal za slovo. V Evropě dnes nemáme Gulag, ale opět máme diktát politiky nad ekonomikou.

[3] Pořád říkám, že si to evropští politikové neuvědomují. Právě jsem četl článek jednoho kanadského ekonoma v říjnovém čísle měsíčníku Fraser Forum, který napsal: „nedávno jsem se ve Washingtonu zúčastnil uzavřeného (myšleno bez médií) jednání, kde byla řada dnešních i minulých evropských politiků, včetně dvou hlav států. Trvali na tom, že je evropský vývoj historickým úspěchem“.