Kde domov můj

Ne, nezpochybňuji tento den jako symbol, jako svátek svobody a pádu komunistů v Československu. Zpochybňuji výklad tohoto symbolu a popisuji skutečný stav.

Že jsem se onoho pochodu nezúčastnil já samozřejmě není důkaz o náhodě 17. listopadu. Ale byl jsem přesvědčen, že je to významný den, tudíž komunistické špičky si vše pohlídají. Stranická a současně tím státní moc mající v rukách vše od STB po milice přece nepodcení průvod, který byl oficiálně ohlášen.

Proto všechny materiály, všechny přípravy se dělaly s vědomím Palachova týdne v lednu 1990. Jako hlavní důkaz lze předložit jiné věci:

Tak co se skutečně stalo?

Popis faktických událostí je docela věrohodný, tudíž není třeba to zde opakovat. Tak dám k dobru jako doplněk své zážitky:

V létě 1989 jsem byl v Hojné Vodě s dětmi na dovolené. A světe zboř se, někdo mi zlomil anténu u auta Škoda 120 a já na hliněný drát, vsazený do otvoru, chytal Hlas Ameriky!

Ano, přímo na hranici večer v devět hodin (pokud si pamatuji dobře) přímo před kasárnama pohraničníků chytal Hlas Ameriky v češtině pro Československo. Nerušeně, jako jiné klasické stanice. (Svobodnou Evropu jsem nesnášel. Demagogie tehdy byla prozápadní jako je dnes, jednostranná a špinavá) Hlas Ameriky (Ivan Medek) hovořil věcně, ukazoval chyby západu, svobodu západu a skutečné dění, které vypátrali a nějak ven vynesli, což jsem si mnohokrát ověřil. A jsem oněm redaktorům, ale především těm tajemným, co jim zprávy a skutečně pravdivé, předávali navždy vděčný. Dodnes je neznám, ale rád bych jim poděkoval. A zatímco na mě vojáci každý večer mávali, potrhlí komunističtí lampasáci zapisovali každého, kdo si došel i s dětmi na maliny metr za první „čáru“.

Mimochodem i to je dodnes moje krédo

I v době špatné, zlé a zločinné se má říkat pravda a popisovat skutečnosti. A toho docílili tři skutečně Velcí lidé tehdejší doby: Michail Gorbačov, baronka Thatcherová a Ronald Reagan. Tito tři měli k sobě, ke svým, ale i opačným zemím úctu. Nepodváděli, nepodráželi, jednali tvrdě a férově. A i těm vzdávám hlubokou poklonu a úctu. Děkuji za všechny, které mám rád. A zpochybňování úlohy Michaila Gorbačova je největší (promiňte) prasárna dnešní doby. Musela to být na poměry v SSSR a jeho bídu strašná, neuvěřitelně strašná odvaha a urážky tohoto člověka nesvědčí o Gorbačovovi, ale o těch, kteří jednu z trojice urážejí.

Na potvrzení mých slov z tajných materiálů

Michail Gorbačov ještě koncem roku 1984 nebyl ve funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu. Jak se ale dá vyčíst z britských vládních materiálů, v Londýně už tušili, jaký potenciál v sobě „Gorby“ skrývá. 

Britské ministerstvo zahraničí ho dopředu označilo za „reformátora, který by mohl vést svou zemi do 21. století“. 

„Gorbačov vedl během večeře velmi otevřenou debatu s Margaret Thatcherovou o politických ideologiích. Premiérka byla naprosto neoblomná, a dokonce v jeden okamžik svému hostu řekla, že mu dokáže, že britský systém je lepší! Gorbačov si podle poznámek tlumočníka taky nebral servítky,“ vyčetl z archivních materiálů Simon Demissie. 

Demissie potvrzuje, že se mezi oběma politiky okamžitě vytvořila zvláštní, pozitivní „chemie“. 

„Vypadá to, že paní Thatcherovou diskuse s Gorbačovem opravdu zaujala. Je nepředstavitelné, že by se takhle bývala angažovala při rozhovoru s Černěnkem nebo Andropovem. Zřejmě si uvědomila, že mluví s někým, kdo to má v hlavě srovnané. Dokázala respektovat někoho takového, i když hájil ideologii, s níž nesouhlasila,“ uzavírá Simon Demissie. 

Že bude den „D“  17. listopad 1989

jsem pochopil zprávou o mrtvém studentovi (nakonec výmysl, ale spouštěč) až v autě večer cestou z práce. Na parkovišti jsem seděl do konce vysílání Hlasu Ameriky a věděl jsem, že je to konec vlády jedné strany. Napadení studentů bylo tak záhadně nešikovné, dodnes neznám odpověď. A asi nejsem sám .

 Ukázka, jak se otevřeně psalo víc jak půl roku před:

Bolševické zdravotnictví: březen 1989. K tomu se máme vrátit strano ČSSD a KSČM?