Setkání s Rogerem Kimballem na dálku, resp. s jeho měsíčníkem The New Criterion, které se událo někdy před dvěma lety, bylo pro mne zjevením (a nechápal jsem, jak jsem mohl tento časopis, vycházející už od roku 1982, objevit až tak pozdě). Neméně jsem se těšil ze setkání osobního, ke kterému došlo, když mne uváděl jako řečníka na konferenci tohoto časopisu v září 2011 v New Yorku, v krásném, skoro anglickém klubu na 5. avenue u Central Parku.

Jejich konference si dala do názvu  ještě před několika lety zcela nepředstavitelnou otázku „Is America Declining?“ a mně bylo už předem jasné, že odpovědí Rogera Kimballa a jeho kolegů je ANO. Konec konců právě o tom je celá tato kniha, i když v ní nejde jen o Ameriku. Ode mne chtěli v ten krásný zářijový večer slyšet mou odpověď na podobnou otázku – „Is Europe Declining?“. I oni mou více méně kladnou odpověď asi také očekávali.

Kniha se jmenuje „The Fortunes of Permanence“ [*], snad přeložitelné jako výhody, přínosy, efekty plynoucí ze stálosti či trvalosti. Američan Roger Kimball (ročník 1953) je konzervativní člověk a proto udržení oné „permanence“ považuje za jedinou smysluplnou cestu k zachování rozumné budoucnosti lidstva, či alespoň světa Západu, o který mu primárně jde. Naznačuje to i podtitul knihy: „Kultura a anarchie v éře ztráty paměti“. Celou touto svou knihou se proti této, v současnosti tak silně projevující se ztrátě paměti bouří, protože je přesvědčen, že může být pro západní civilizaci smrtící.

Kniha je sice myšlenkově naprosto jednotná a „nekolísající“ (názory či kvalitou), ale evidentně nebyla vytvořena jako jeden celek. Je souborem esejů různé délky, napsaných v posledním desetiletí a většinou časopisecky publikovaných. Knize to nijak neubírá, rozdíly mezi kapitolami nijak nevadí, pouze se tím komplikuje úkol recenzenta – není možné hodnotit kontinuitu postupné výstavby argumentace. To tam není. Jsou tam věci „vedle sebe“.

V názvu jsem nikoli jako pouhý bonmot použil výraz „pokus o recenzi“, neboť kniha je téměř nerecenzovatelná. Šíře autorova záběru a znalostí – ve světě kultury (zejména v oblasti literatury a výtvarného umění) i ve světě filozofie a politického myšlení vůbec, je zcela mimořádná. Málokdo mu může konkurovat. Diskutuje se tam Aldous Huxley i Chesterton, Herbert Marcuse i Huntington, Pericles i Rudyard Kipling, Spengler i Orwell, Malthus i Rousseau, ale i Dickens nebo Leszek Kolakowski. A spousta dalších, více či méně známých jmen, převážně angloamerického světa. To je důležité vymezení. Kontinentální Evropa je v oboru politické filozofie zcela záměrně téměř opomíjena a navíc autor vtipně poznamenává, že díla Hegela, Marxe či Foucaulta nelze v originále napsat anglicky. Prostě to nejde, jazyk se tomu vzpírá. Kimball naznačuje, že „existuje hluboký vztah mezi angličtinou a zdravým selským rozumem“ (str. 333) a on je bezvýhradně pro „common sense“.

Ztrátou paměti současného světa se Roger Kimball velice trápí, protože je přesvědčen, že ve svých důsledcích vede ke ztrátě svobody. Chce – i touto knihou – šířit „kulturní instrukce (či návody)“. Připomíná, že když si chceme doma zasadit nějakou rostlinu, dostaneme návod, kolik vody, slunce, hlíny, příp. hnojiv to či ono semínko potřebuje. Domnívá se, že stejně tak je třeba pečovat o naše myšlení a o naši svobodu – proti „vyslancům anarchie, kterými jsou relativismus, multikulturalismus a utopický socialismus“. To je mému myšlení velmi blízké a není, co bych na tom kritizoval. Pouze si mohu povzdechnout, že by takových knih mělo být více. A že by hlavně měly mít co nejvíce čtenářů.

Jaká jsou hlavní témata Kimballovy argumentace?

1. S odkazem na větu – tehdy ještě kardinála – Josepha Ratzingera (dnes papeže) o „diktatuře relativismu“ polemizuje s postoji lidí, kteří se vychloubají tím, že „nemají žádné rigidní názory a žádné morální hodnoty a že jsou tolerantní a otevření“ (str. 1) a díky tomu sami sebe považují „za exemplární příklady osvícených moderních postojů“. Tito relativisté odmítají „hodnoty“ (stačí jim preference) a stejně tak odmítají jakékoli věčné „pravdy“. Zrod toho všeho vidí u J. J. Rousseaua a o jeho slavné větě „člověk se rodí svobodný, ale všude je v okovech“ trefně říká, že jsou to „dvě neuvěřitelné nepravdy v jednom výroku“ (str. 9).

2. V návaznosti na celou řadu dalších konzervativních myslitelů, kteří se jako on trápí hledáním, kde a jak vznikají nejrůznější utopické projekty, nachází je u intelektuálů. Odvažuje se říci, že „vyšší vzdělání napomáhá ke vzniku zvláštní formy politické stupidity“ (str. 10) a připomíná z toho plynoucí „profesionální deformaci intelektuálů“.

3. Dlouze cituje z – mnou mimořádně oblíbené a často zmiňované – knihy Aldouse Huxleyho „Brave New World“ (česky – nevím, zda byl název před mnoha desetiletími zvolen správně – Konec civilizace) a zdůrazňuje, že obyvatelé Huxleyho světa mají být přiváděni do světa „bez kořenů a bez kultury“, protože jedině tak se s nimi dá manipulovat. S jasným záměrem říká v této slavné antiutopii Velký instruktor cizinci, který se tam náhodou ocitl, že „my tady nemáme žádný důvod používat staré věci“. Na jeho nevinnou otázku „ani když jsou krásné?“, odpovídá tvrdě: „právě tehdy, když jsou krásné… my chceme, aby se lidem líbily věci nové“ (str. 27). To je – Huxleym geniálně předpovězená a ve dvacátém století uskutečněná – cesta ke vzniku totalitárního státu a právě proto chce Kimball nikoli novost nebo modernost, ale svou „permanenci“. Bojí se však, že už jsme na této cestě ušli velký kus.

4. Polemizuje – vždy potřebně, avšak nikoli novátorsky – s apoteózou tzv. „éry informací“. Ve srovnání s minulostí dnes „studenti vědí méně z historie, méně z matematiky, méně z literatury, méně ze zeměpisu … Všude jsou k dispozici data, ale nikdo nic neví“ (str. 32). To, že to mnozí nechápou, je způsobeno pletením si „prostředků komunikace s komunikací, procesu s produktem“. Těm, kteří to nevědí, je vždy užitečné připomenout, že „informace není totéž co znalosti, a už vůbec ne totéž co moudrost“ (str. 33).

5. Za jedno z největších zel současnosti považuje Kimball multikulturalismus, který definuje jeho „bohatě přezdobené synonymum pro antiamerikanismus“ (str. 39) a já bych dodal i pro antičešství. Jeho radikální vzestup spojuje s „náhlým kolapsem sebevědomí Západu“ (str. 50). Soudobý progresivní kulturní kosmopolitismus považuje „v podstatě za protizápadní ideologií“ (str. 51). Odkazuje přitom na mnou často citovaného Johna Fonteho a jeho „transnacionální progresivismus“, který je – zejména v Evropě – „sebevraždou liberální demokracie“ (str. 60), což Kimball považuje za bezprecedentní jev v lidských dějinách. Největšími současnými hrozbami pro Ameriku jsou (str. 70):

- imigrace bez asimilace
- kulturní dekadence
- radikální multikulturalismus a
- prodlužující se ekonomická a finanční krize.

6. Líbí se mi myšlenka, že další velkou hrozbou dneška je „presentismus“, žádající začínat každý den jakoby od nuly, jakoby „nebyl žádný včerejšek“ (str. 181). Spolu s Richardem Weaverem obhajuje předsudky, neboť právě ty vytvářejí spojující prvek jakékoli společnosti. „Život bez předsudků by byl životem bez principů a zásad“ (str. 183). Spolu se Spenglerem se posmívá „iluzi o uměleckém pokroku“ a při popisu návštěvy jednoho muzea nedaleko New Yorku, „které symbolizuje všechna hlavní klišé dnešního světa akademického umění, cítí atmosféru pseudoavantgardního sebeuspokojení“ (str. 201). Mezi zastánci tohoto umění zručnost už není pro umělecké řemeslo nutností, neboť „stačí správný politický postoj“ (str. 202).

7. Kimballa trápí i nafoukanost architektů, o čemž my – po éře Kaplického – víme také svoje. Všímá si toho, že se „mnoho vizionářských architektů specializovalo na neuskutečňované projekty“ (str. 216), neboť – jak říká jeden z jím kritizovaných architektů, Léon Krier – „zodpovědný architekt dnes nemůže nic stavět – to by přece znamenalo kolaboraci s dnešní společností“ (tamtéž). Za úžasnou považuji následující větu tohoto architekta: „mám zájem dělat pouze Architekturu“, psáno s velkým A. Přeloženo do češtiny, nemám zájem o žádnou realizaci staveb podle svých návrhů.

8. Spolu s Leszkem Kolakowskim Kimball velmi pěkně říká, že obrovský vliv ideologie marxismu nebyl způsoben jejím údajně vědeckým základem, ale tím, že „zcela spoléhala na své prorocké, fantastické a iracionální složky“ (str. 249). My se už dávno marxismem (a s ním spojeným komunismem) nezabýváme. Kimball má asi pravdu i v tom, že to, že „je nějaká myšlenka intelektuálně zcela zdiskreditovaná, ještě vůbec neznamená, že ztratila veškerou svou sílu“ (str. 254). Socialismus bohužel ještě neskončil „v odpadkovém koši historie“ a ani „komunismus nebyl bláznivou fantazií několika fanatiků… Byl částí historie 20. století“ (str. 301).

Těžko k tomu něco dodávat. Kniha Rogera Kimballa je velmi inspirativní. Je to samozřejmě zcela politicky nekorektní čtení. Mám strach – a snažím se o tom psát ve své nové knize My, Evropa a svět (nakladatelství Fragment, Praha, únor 2013) – že ani zdaleka nejde jen o Ameriku, ale že neméně, nebo spíše ještě daleko silněji jde o Evropu. Kimball má tu výhodu, že má v angloamerickém světě na co navazovat. V kontinentální Evropě je to daleko obtížnější. Ta nemá ani tu angličtinu, která by jí napomáhala k elementární strukturalizaci myšlení a myšlenek ve směru zdravého selského rozumu. Pokusme se maximálně propagovat stejné myšlenky, pišme podobné „instruktážní návody“, protože jinak vzniknou generace, které vůbec nebudou vědět, o čem mluvíme.

Václav Klaus, Orientace Lidových novin, 16. února 2013

[*] Roger Kimball, The Fortunes of Permanence, St. Augustine´s Press, South Bend, Indiana, 2012, 347 stran.